Drakomágové (3. část)

13. srpna 2007 v 16:39 | Vallie |  Povídky ©
Cesta na hřbetu draka byla opravdu rychlá. Do Selidoru se vydali až za dne, protože to byl Mederion jako stříbrný drak méně nápadný. Přistál kousek od města v lese, rozloučil se a zase odletěl.
"Na cestu zpátky si budete muset obstarat nějaké koně. Já budu mít problémy už za tento výlet." řekl předtím.
Tezedir, Nybiar a Haroon se hned rozešli do města. Cesta netrvala dlouho. Už od vstupní brány byl Sefériin chrám vidět. Byla to největší a nejhonosnější budova ve městě.
"Musíme vymyslet, jak tu panenku od knězů dostat." řekl Tezedir.
"Ale pánové, na co máte ve skupině zloděje?" pousmál se Haroon.
"Chceš okrást bohyni moudrosti?" zeptal se Nybiar.
"Jemu nemá čím ublížit. Nic mu nedala, nic nemůže vzít." řekl Tezedir.
"Že to říkáš zrovna ty, Tezedire." Haroon se zatvářil naštvaně a ublíženě "Nikdy mi nesvěříte žádný úkol. V této skupině vůbec nemusím být!"
"S kým by se potom Tezedir hádal?" zasmál se Nybiar.
"Na to mu tu zbudeš jenom ty." Haroon se otočil a odcházel.
"Kam si myslíš, že jdeš?" ozval se Tezedir "V tomto případě přesně platí, že kdo nadává, tomu jsou nadávky určeny." chytil Haroona za zátylek a přitiskl ho na svou hruď "Svou hloupost a neschopnost si musím nějak ventilovat."
"Hlavně ji neventiluj před cizíma lidma." Haroon se od čaroděje odtáhl "A ani mě v jejich blízkosti neobjímej."
Čaroděj přikývl.
"Jak dojemné, pánové." usmál se Nybiar "A teď jdeme pro tu panenku."
...
"Dobrý den." do chrámu vešel plavovlasý muž s jizvou na tváři. Oltář chrámu tvořila žena se sovím obličejem. Tuhle svatyni měl na starosti nejvyšší a nejosvícenější z mnichů. Ostatní se věnovali modlení a vzývání bohyně moudrosti hlouběji v chrámu. Hlavní mnich, který právě oprašoval jeden z mnoha obrazů na stěně cizinci odpověděl na pozdrav a zeptal se, co si přeje.
"Od přítele mága jsem se dozvěděl, že se tady v chrámu nachází ehm... panenka, která zobrazuje Seférii."
"A co má být?"
"Ten přítel mi také řekl, že na té panence je jedno zvláštní, velmi vzácné kouzlo napadlo mě, jestli bych se na ni nemohl podívat."
"Nevím nic o tom, že by byla začarovaná, takže nevidím důvod, proč bych vám ji měl ukazovat." odvětil mnich a dál se věnoval čištění obrazů.
"Víte, to kouzlo je opravdu moc vzácné a moc by mi pomohlo ve studiu, kdybych mohl vidět předmět, který zasáhlo."
"Co je to za kouzlo?" zeptal se již přívětivěji mnich. Mág se zamyslel "No, ono je tak vzácné, že ještě nemá jméno. Moc se o něm neví."
"No, magii nerozumím, ale když vám to pomůže ve studiu, tak vám ji ukážu. Pojďte za mnou." mnich prošel před oltářem a zatočil doprava. Světlovlasý čaroděj ho následoval dlouhou chodbou s okny do ulice města. U jednoho ze zadních oken se zastavil a odemkl dva zámky, které chránily dveře. Potom vešli oba muži dovnitř. Byla tu spousta starých knih a různé sošky, které vyobrazovaly bohyni. Mnich za sebou zavřel dveře a dokonce zamkl jeden zámek. V jedné ze zamčených skříněk potom nahmatal hadrovou panenku. Byla špinavá a místy potrhaná, ale i přes to tu byla jistá podoba se Seférií. Mág ji uchopil za hlavu a silně zmáčkl. Mnich se na něj podíval: "Tak co?"
Blonďák se rozzářil "Je to úžasné, jak z ní čiší energie. Moc jste mi pomohl."
"To jsem rád." mnich se usmál a panenku pečlivě zamkl do skříňky. Až potom odemkl dveře.
Když se mnich s čarodějem vrátili zpět, ve svatyni byl černovlasý elf.
"Nechť je každým dnem chválena nekonečná moudrost Seférie." pronesl. Čaroděj zadržel smích, který se mu dral na rty a rychle odešel.
"Elfové jsou v našem chrámu vždy srdečně vítáni." poklonil se mnich.
"Zašel jsem sem, protože mi chyběla konverzace na stejné úrovni, jako jsem já. Všichni lidé jsou... jsou tak nevzdělaní a nemohou porozumět Seférií odchovanému elfu. Doufal jsem, že na tomto místě najdu útěchu a člověka, který by vyslechl mé myšlenky a podělil se o své."
"Ó, samozřejmě, to jste na správném místě. Půjdeme do mé komůrky a tam můžeme diskutovat."
"Radši bych zůstal tady. Je to tu tak uklidňující." elf si sedl na jednu lavici. Náhle se ozval zvuk jako by se trhalo plátno nebo nějaká plachta.
"Co to bylo?" zeptal se rozzuřeně mnich.
"Co co bylo?" tvářil se nechápavě elf.
"Ten zvuk..."
"Já jsem nic neslyšel a to mám daleko lepší uši než vy."
"Tak... to se mi asi něco zdálo." mnich se taky posadil "A o čem chcete mluvit?"
"No..." elf se zamyslel a oči mu sklouzly na oltář "vždycky mě zajímalo, proč se Seférie zobrazuje jako sova?"
...
"Mám to." zavolal Haroon na Nybiara, který se právě vracel z chrámu. Čaroděj se zlodějem už na něj čekali v jedné opuštěné, velmi zapadlé uličce.
"Mohl jsi dělat menší hluk. Ten mnich chtěl každou chvíli odcházet. Pořád jsem mu namlouval, že nic neslyším i když mám citlivější sluch. Ke konci mi už asi moc nevěřil."
"Hlavní je, že tu panenku máme." řekl Tezedir "Koupil jsem koně, takže se můžeme vrátit k Vamorským horám."
Všichni tři usedli na koňské hřbety. Jeli rychle ale ne moc, aby zvířata neuhnali. Projížděli lesem, kolem vsí, po loukách i polích a když přejeli řeku Josafu a před nimi byly už jen Valmorské lesy, udělali si první přestávku. Předešlé dva dny i noci strávili v sedlech. Tedy pokud se nepočítají občasné přestávky na jídlo. Tezedir je poháněl rychle vpřed.
"Proč vůbec tak spěcháš, abys Zerphu zachránil?" zeptal se Haroon.
"Proč spěchám?" podivil se mág s jizvou "Můžou ji zabít, jestli ti to neušlo."
"A není v tom něco víc?" usmál se šibalsky zloděj.
"Neukradl sis v tom chrámě i nějaký mešní víno?" zasmál se Nybiar.
"To ne, ale musíš uznat, že by to byl hezký páreček. A za pár měsíců bychom byli strýčkové, Nybiare."
Elf se zasmál.
"To asi těžko." Tezedir se díval do ohně, který před chvílí zapálil, aby se u něj mohli trochu ohřát.
"Proč ne? Ty jsi chlap a ona..."
"Už mlč, Haroone."
"...krááásná dívka."
"Říkám ti abys mlčel!"
"Víš, co mě napadlo, Tezedire?" řekl Nybiar už s vážnou tváří "Když unesli Haroona, mohl jsi kouzli vidět kde je a co s ním dělají. Nemohl bys to samé zkusit se Zerphou?"
"Už jsem to zkoušel. Na rozdíl od minule jsou teď vězniteli mágové a ti své sídlo mají velice dobře chráněné proti vnější magii."
"To je škoda."
Čaroděj přikývl "Měli bychom už jít spát, ať máme dost sil na další cestu." řekl.
"A Tezedire?" promluvil tišeji Nybiar "Co vlastně plánuješ poté, co dojedeme do města?"
"Zlaté soše draka na náměstí se nenápadně zmíníme, že máme panenku. Potom provedeme něco, čím ho přesvědčíme, že ji skutečně máme. Třeba tím, že mu bodneme dýku do oka. Malakar už si nás potom najde sám."
...
Když do města dojeli, už tvrdě spalo. Tři muži udělali přesně to, co naplánovali, akorát v opačném pořadí a dýku nezaráželi do oka, ale do údu na těle trochu níž. Potom si sedli na náměstí na lavičku a čekali. Když už se rozednívalo Haroon spal na Tezedirově rameni a náměstí pozvolna ožívalo potulnými prodavači, vynořila se odnikud červená čarodějka, kterou muži už dříve potkali.
"Nechápu proč, Tezedire, ale pan Malakar si přeje, abych tě dovedla do naší pevnosti v horách." řekla.
"Fivis?" podivil se tiše Tezedir.
"Pojď!" poručila čarodějka a natáhla k němu ruku.
"A co my?" zeptal se Haroon.
"Nejste mágové, do naší pevnosti nemůžete." řekla Fivis se stále nataženou rukou.
"To nevadí, počkáme na tebe tady někde ve městě, Tezedire." řekl Nybair.
Plavovlasý mág přikývl a chytil se ruky červené čarodějky. Kolem dvou postav se objevila modrá záře. Jak pohasínala, postavy mizely.
...
"Proč jsi hned na začátku neřekla, že jsi to ty, Fivis?" zeptal se Tezedir, když se s červenou čarodějkou přenesl do velké jeskynní místnosti. Do stěn byly vytesány překrásné obrazy, které znázorňovaly draky v různých polohách při různých činnostech. Strop podepíraly dvě řady zdobených sloupů.
"Změnilo by to něco? Možná by sis jen myslel, že ti snad v něčem pomůžu. To by možná vzbudilo touhu obnovit náš vztah. Předem ti říkám, že ani jedno není možné. Teď pojď za mnou, pan Malakar chce s tebou mluvit." Tezedir čarodějku bez řečí následoval. Z velké místnosti vyšli ven na jakési nádvoří. Obklopovala jej spousta budov, které byly architektonicky velice dobře sladěné. Fivis se zastavila před vysokou věží. Počkej tady a pan Malakar si tě zavolá." řekla a bez mrknutí oka odešla.
"Doufám, že si pohne, jinak by ho mohla dost zabolet hlava." Tezedir se opřel o stěnu.
"Hlava mě bolí ještě od vaší návštěvy chrámu v Selidoru." z věže vyšel vysoký muž zahalený v žlutém, zdálo se že místy zlatavém, plášti. K plavovlasému mágu mluvil nenávistně.
"Pojďte dovnitř, pane Kinete. Tam si promluvíme o důvodu vašeho pozvání sem."
Oba muži vstoupili do věže a vyšli po krátkém točitém schodišti do prvního patra, které tvořila knihovna. Uprostřed byl stůl s židlemi. Malakar vyzval svého hosta k posazení a ten ho bez řečí poslechl.
"Vím, proč jste si dal tu práci a vykradl chrám Seférie." zahalený muž se taky posadil. "Chcete odtud vysvobodit Zwerdovu dceru. Předem vám ale říkám, že ji nepropustím, ani kdybyste mě zabil."
Tezedir si podepřel hlavou ruku "Řekněte mi, co vám ta dívka udělala."
"Ona sama nic." zasmál se bezohledně.
"To jste Zwerda tolik nenáviděl, že kvůli tomu ničíte život nevinné dívce?"
"Nevím, jak takového netvora můžete nazývat nevinnou dívkou."
"Netvora?" podíval se překvapeně Tezedir.
"Museli jsme ji zavřít do pozemní kobky, protože zešílela. Každého, koho jsem k ní poslal aby ji pomohl, zabila." Malakar měl štěstí, že přes kápi nešel vidět jeho spokojený výraz.
"Zajali jste ji, aby jste ji pomohli. Nějak se vám to nedaří." ušklíbl se Tezedir a postavil se "Chci ji vidět."
"A já chci panenku." zašeptal Malakar.
Teď se usmál Tezedir a sklonil hlavu k vrchnímu drakomágovy "Myslím, že teď nejste v pozici, ve které byste mi mohl rozkazovat."
"Chci alespoň vidět, že ji máte u sebe vy. Nemáte žádný baťoh a nic..."
"Ten nepotřebuji." Tezedir si stoupl za sedícího mága a v ruce se mu objevila hadrová panenka. Začal ji silně tahat za ruku.
"Dost!!" vykřikl Malakar "Dost." otočil se, ale Tezedir už v ruce svíral jen vzduch.
"Zavedu vás k ní, ale varuji vás," Malakarův hlas potemněl "vážně je šílená a jestli něco udělá panence..."
"Nic jí neudělá."
Malakar se pomalu a neochotně zvedl a scházel ze schodů.
...
Stráže otevřeli dveře do kobky hluboko v podzemí Pevnosti Dračích mágů. Jeden z nich pak podal Tezedirovi pochodeň. Ten bez váhání vešel dovnitř. Ucítil nával silné magie, která tu kolovala. Díval se před sebe. Úplně vzadu v místnosti bylo cosi, co nemohl nijak rozeznat. Každopádně to hrozně smrdělo. Popošel blíž. Hromada lidských těl. Bylo jich tam nejmíň deset. U dveří se cosi dělo a proto se Tezedir otočil. Viděl, jak strážci chytili tělo vychrtlé dívky v skoku a hodili ji zpět do cely. Zavřeli za ní dveře. Děvče se hned zvedlo a skrčilo zpět do rohu.
"Zerpho?" řekl Tezedir a pochodeň dal do držáku na stěně. Potom si k dívce přiklekl a oddělal vlasy z její tváře. Byla špinavá, zohyzděná krvácejícími šrámy. Pod očima měla světlé stezky od slz. Celá s třepala a velice rychle dýchala.
"Poznáváš mě, Zerpho?" zeptal se mírně Tezedir. Dívka od něj otočila tvář a snažila se ji přikrýt rukama. Muž ji v tom ale zabránil. Druhou rukou ji jemně pohladil po hlavě. Z jeho ruky zazářilo slabé žluté světlo.
"Uklidni se." zašeptal. Dívka zklidnila dech, ale třes ji neopustil.
"Poznáváš mě?" zeptal se znovu.
"Tezedire." zašeptala dívka tiše "Pomoz mi."
"Jen se neboj, proto tu jsem." pustil jí ruku a jemně ji chytil za hlavu, přitáhl k sobě a políbil na čelo. Ona ho pevně objala.
"Tolik to bolelo a pořád bolí, Tezedire."
"Co ti udělali?"
"Mučili mě. Kouzli, noži i slovy mi ubližovali. Snažili se mě znečistit jak jen to jde." odmlčela se. Jak dřepěla na zemi, Tezedir si všiml zaschlé krve na vnitřní straně jejího stehna.
"Tolik to bolí." opakovala dívka. Tezedir ji chvíli utěšoval, protože se rozbrečela. Potom se otočil k hromadě těl vzadu.
"A co oni?" zeptal se.
"Chtěli mi ublížit. Ještě víc než předtím."
Tezedir se na mrtvá těla podíval pozorněji. Neviděl ani jeden šrám. Na zemi pod nimi nebyla žádná krev.
"Jak jsi je zabila?"
"Udeřil do nich blesk." řekla a od muže se odtáhla.
"Jaký blesk?" podivil se Tezedir "Kde by se v podzemí vzal blesk?"
"Vyšlehl mi z ruky."
"Vyvolala jsi ho?"
"Já nevím. Z ničeho nic tady byl. Vyletěl z mého těla a v jejich zmizel."
Tezedir chvíli přemýšlel a rozhlédl se po místnosti. Z jeho prstu pak vyšlehl obrovský plamen, který zasáhl hromadu mrtvol.
"Co to děláš?" zeptala se dívka a v rohu kobky se ještě víc skrčila.
"Neboj, je to magický oheň, mám ho pod kontrolou." muž chvíli mlčel a díval se do ohně "Tímto ohněm jsem měl vyvolat jen malou jiskřičku, která by sotva zapálila suché chrastí."
"Co to znamená?" Zerpha zvídavě zvedla hlavu.
"Je tady silná magická energie. Kouzla tu může provádět i ten, kdo je na to za normálních okolností moc slabý".
"Takže ty blesky jsem vyvolala jen proto, že jsem tu?" zeptala se tichounce.
"Nejspíš."
"Ale šlo mi to i v nějaké místnosti nahoře." řekla zmateně.
"Takovýchto míst tu mají určitě víc než jedno v podzemní zatuchlé kobce."
"Takže to všechno způsobili oni?" do očí se jí znovu vkutálely slzy.
"Něco takového se dalo čekat."
"Já... já myslela, že jsem to já..." vzlykala Zerpha "že jsem zlá.. Víš cítila jsem k nim vztek...a..."
Tezedir ji znovu objal "Cítila jsi vůči nim vztek a to je zcela normální, když ti chtěli ublížit."
Po chvíli utěšování vstal a oznámil, že už odtud bude muset odejít. Zerpha se rozbrečela ještě víc.
"Neměj strach, Zerphičko. Brzo budeš z téhle kobky venku v kruhu přátel." naposledy ji objal a políbil na tvář. Na jeho rozkaz otevřeli strážní dveře a Tezedir rychlím krokem vykročil k Malakarově věži.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama