Drakomágové (1. část)

5. srpna 2007 v 15:55 | Vallie |  Povídky ©
"Jsem pro přestávku." řekl Tezedir a sesedl z koně.
"Vždyť nejedeme ani půl dne." zasmál se Haroon.
"Dva měsíce jsi teď jenom spal, ležel a odpočíval." řekl Nybiar "Co tě teď tak unavilo?"
"Právě proto, že jsem dlouho nic nedělal se teď rychle unavím." Tezedir si lehl do trávy a zadíval se na oblohu.
"Vždyť nikam nespěcháme." řekla Zerpha a sedla si vedle mága. Haroon slezl z koně hned v zápětí. Začal se přehrabovat v baťohu a hledal něco k jídlu. Jako poslední si do trávy mezi stromy sedl Nybiar "Nějak jsi zlenivěl, Tezedire."
Čaroděj se jen zasmál a vzal Haroonovi z ruky kus chleba. Tento den byl k projížďce lesem ideální. Jaro se po dlouhé zimě konečně ujalo vlády. První květiny rozkvétaly a vzduchem se nesla jejich kouzelná vůně. Světlezelenými listy prosvítalo slunce, kterému na obloze nestínil ani mráček.
Skupina tří lidí a elfa však nebyla pouze na projížďce. Po dlouhé době vyrazili z Kerefostu na další cesty za dobrodružstvím.
"Takhle hezky by mohlo být pořád." Haroon si kousl chleba, který teď všichni jedli spolu s kravím sýrem.
"Kdyby bylo pořád takhle, tak by se ti to nelíbilo. S ničím se to nesmí přehánět." řekl Tezedir.
"Ale bavilo, Teze. To musím nejlíp vědět já."
Tezedir se nadechl, aby zloději za oslovená vynadal, ale v tu chvíli se něco přehnalo přes slunce. Na malý okamžik se světlo proměnilo v tmu. Když slunce opět vysvitlo, zraky všech směřovaly k obloze. Nic, co by okamžikové zatmění způsobilo ale nešlo vidět.
"Měli bychom se vydat na cestu." řekl Tezedir a okamžitě začal balit věci, které při odpočinku vytáhl z baťohu.
"Co to bylo?" zeptala se Zerpha zírající k obloze.
"Nevím, ale nebylo by asi moc příjemné se s tím setkat."
Všichni čtyři bez dalších řečí nasedli na koně a jeli lesní cestou dál. Po chvíli rychlé jízdy, když se nedělo nic zvláštního, zpomalili.
"Kdy dorazíme do nějakého města?" zeptal se Haroon.
"Nejbližší město od nás je Selidor, ale než tam dojedeme, uplyne bezmála pět dní." řekl Nybiar, Tezedir ho ještě doplnil: "A to bychom museli jet rychle a bez přestávek."
"Takže jsme v úplné pustině?" zeptal se Haroon.
"V úplné." potvrdil elf.
...
Dojeli na mýtinu, jejíž druhý okraj tvořil strmý sráz do rokle.
"Tady bychom mohli přečkat noc, nemyslíte?" navrhl Nybiar. Tezedir bez řečí slezl z koně a začal mu sundávat sedlo.
"To má jistě znamenat souhlas." usmál se Haroon a seskočil z koně. Jako první vytáhl jídlo. Než se setmělo, na mýtině vzplanul oheň, který ve studené noci příjemně hřál. Čtyři dobrodruhové si sedli kolem ohniště a teplo si užívali. Z hlouby temných stromů se najednou vynořilo tělo starého muže. Měl dlouhé bílé vlasy a vousy, na sobě stříbřitě šedivý háv. Pomalým stařeckým krokem se blížil ke skupině a tajemně se usmíval.
"Přeji krásnou noc. Ta dnešní opravdu krásná je, stejně jako byl den. Škoda, že jsem ho musel strávit cestováním. Byl bych rád, kdybych po úmorném dni mohl hlavu složit pod ochranou bojovníků, kterými, zdá se, jste."
Nybiar se podíval na své druhy. Nikdo nic nenamítal
"U nás můžete spát klidně." řekl elf. Stařec se ještě víc usmál a poděkoval. Ustlal si kus od ohně na kraji mýtiny.
Skupina dobrodruhů dál pojídala pečené maso u ohně a její členové si povídali o různých věcech. Nakonec se ale začala projevovat únava z celého dne stráveného v sedlech a začali se ukládat k spánku. Nakonec zůstal Nybiar s Tezedirem.
"Jdi si lehnout, jsi jistě víc unavený než já." řekl elf.
"Potom se ale vystřídáme, chci být u toho, až ten muž bude odcházet."
"Proč? Je to jen starý poutník."
"Patří ke Dračím mágům. Rád bych věděl, co tu ta skupina arogantních arcimágů plánuje."
"Jak chceš, ale nezdá se mi, že by byl nějak nebezpečný."
Tezedir si pomalu lehal "Jestli je tu sám, tak se nemusíme bát. Oni ale nikdy nepřichází o samotě."
Nybiar si sedl k ohni a staral se, aby neuhasl. Musel být pořád ve střehu, aby ostatní včas varoval, kdyby přicházelo nebezpečí. Z hlubin rokle se dost často ozývaly skřeky všemožných živých a snad i neživých potvor, ale nahoře na mýtině byl klid. Když se luna vydala na druhou polovinu své noční cesty, probudil Nybiar svého plavovlasého druha a sám se vydal do říše snů. Tezedir si k ohni sedl tak, aby stále viděl na cizího muže. K ránu, ale ještě za tmy se stařec probudil a přisedl si k mladému mágovi.
"Děkuji za ochranu." řekl muž "Tohle jsou nebezpečné končiny a člověk jako já..."
"Proč jste tu?"skočil mu Tezedir do řeči.
"Ty víš, kdo jsem?" usmál se a vrásky na jeho starém obličeji se zvýraznily.
"Patříte k Dračím mágům."
"Věděl jsem, že to poznáš, čekal jsem však, že už večer."
"Večer jsem neměl příležitost si s vámi promluvit."
"Jmenuji se Mederion a byl jsem sem vyslán kvůli tobě."
"A co po mě chcete?"
"Víme, že jsi se nedávno stal arcimágem a mysleli jsme si, že bys mohl mít zájem přidat se do prestižní skupiny, jakou Dračí mágové jsou."
"Mohl bych o to mít zájem, ale nemám." Tezedir se tvářil odhodlaně.
"Neměl by ses unáhlovat. Je to velkorysá nabídka. Na rozhodnutí Ti dávám čas do úsvitu. Potom už cesta k Drakomágům nebude snadná."
"Nepotřebuji se rozmýšlet, jsem rozhodnutý. Nestojím o to, abych musel plnit hloupé příkazy starých bláznů, jakým jsi i ty."
"Je mi líto, že svoji velkou šanci zahazuješ tak hloupě. Svých nepromyšlených slov budeš brzy litovat." Stařec svou poslední větu neřekl naštvaně, spíš zklamaně. Zvedl se ze země a zmizel v temném lese.
...
Když obzor zesvětlel a na oblohu vlétlo slunce, skupina se vydala dál na cestu. Vjeli do lesa a snažili se najít místo, kde by sráz nebyl tak strmý, aby mohli sjet dolů. Tezedir o jeho rozhovoru s Mederionem nechtěl nikomu říct, ale když se ho Nybiar zeptal, proč tu stařec byl, nic jiného mu nezbylo.
"Nabídl mi, abych se stal jedním z nich."
"Jedním z nich? Kdo to byl?" vyzvídal Haroon.
"Dračí mág." odpověděl krátce Tezedir.
"O Dračích mázích už jsem slyšela." Zerpha se zamyslela "Myslím, že s nimi bojoval můj otec."
"Tvůj otec bojoval se všemi." pousmál se Tezedir.
"A co jsi mu na tu nabídku odpověděl?" zeptal se Nybiar.
"Odmítl jsem."
"Proč?" všichni se podivili, ale jen Haroon dal své překvapení najevo hlasitě.
"Kdysi dávno jsem s nimi měl pletky. Chtěl jsem k nim, ale oni mě nepřijali, protože jsem ještě nebyl arcimág. Teď už jím jsem, ale už nestojím já o ně."
"Ty můžeš někoho nazývat arogantním." zasmál se Nybiar.
"Ale mohlo by se nám to občas hodit." řekla Zerpha.
"Měli mě přijmout, když jsem o to stál." Ve chvíli, kdy Tezedir domluvil, proletěli těsně nad vrcholky stromů tři obrovští draci, každý jiné barvy.
"To nebyli draci, že ne?" řekl vylekaně Haroon.
"Asi jsem Mederiona naštval." Tezedir popohnal koně. Netrvalo dlouho a cestu jim zatarasili dva muži a žena v tmavých hábitech. Každý měl jinou barvu. Mederion mezi nimi nebyl.
"Co chcete?" zeptal se Tezedir.
"Z vůle nejvyššího Drakomága Malakara máme nařízeno zadržet člena vaší skupiny, kterému v žilách koluje zlá krev temného lorda Zwerda." muž v tmavomodrém hávu se podíval na Zerphu.
"Proč?" Zeptal se Nybiar.
"Má v sobě jeho zlo, tudíž se nemůže jen tak pohybovat po říších."
"Doteď jsem nic zlého neudělala." bránila se Zerpha.
"Temnota v tobě dřímá a každou chvíli se může probudit." promluvil mág v zeleném šatu.
"Proto se o tebe musí starat naši arcimágové," přikývl modrý mág "abychom zabránily neštěstí." rukou dal příkaz ženě zahalené v červeném rouše. Ta řekla zaříkadlo a na Zerphu seslala svazovací kouzlo. Tezedir jej odrazil "Nechte ji být, o vaši péči nikdo nestojí."
"Ty by ses neměl plést do našich záležitostí." pohrozil modrý mág.
"A vy se nepleťte do našich."
"Tak se stane ve chvíli, kdy nám vydáte tu dívku."
"To neuděláme." řek elf.
"Potom je mi líto vašich životů!" tmavomodrý mág začal sesílat kouzlo, ale Tezedir ho předběhl. Z jeho ruky vyšlehl silný blesk a modrého mága zasáhl do hrudi. Proud blesku ukončil zelený mág, který plamennou koulí zasáhl Tezedira do ramene. Nybiar se za zeleného čaroděje vplížil a podřízl mu hrdlo. Červená kouzelnice zaběhla do lesa a Haroon se rozběhl za ní. Vzduchem se brzo prohnal červený drak.
"Utekla mi." řekl hnědovlasý muž, když se vrátil.
"Nechápu, jak si něco takového můžou dovolit." rozčiloval se Tezedir.
"A jak vůbec zjistili, kdo je mým otcem?" řekla nešťastně Zerpha.
"Mají určitě dobré informátory a přístup prakticky všude." řekl Nybiar a pak se podíval na Tezedira "Nejsi zraněný?"
Arcimág se podíval na své rameno. Po ohni nezůstala ani stopa "To je v pořádku. Teď bychom měli vymyslet jak se jich zbavit. Brzo přijdou další a budou hodně naštvaní." podíval se na mrtvoly dvou Drakomágů.
"Proč se o tebe vůbec zajímají, Zerpho? Vždyť Ty nemáš s magií nic společného." řekl Haroon.
"Ne, ale otec byl mág." řekla a podívala se do země.
"Schopnost kouzel se může zdědit po rodičích," řekl Tezedir "ale ty jsi na sobě nikdy nic nepozorovala, ne?"
Zerpha zavrtěla hlavou.
"Měli bychom jet pryč, aby nás aspoň nenašli u těch mrtvol." řekl Nybiar. Jeho slovy se řídili a jeli lesem dál do neznáma.
Po obloze se míhaly stíny, ale zatím byly daleko, takže se jimi nikdo nestrachoval.
...
Stíny se však rychle blížily a družině brzo zkřížila cestu další skupina čarodějů. Mezi nimi byl i Mederion a čarodějka se zahalenou tváří.
"Udělali jste něco, co pro vaši budoucnost bude mít neblahé dopady." řekl Mederion.
"Neudělali jsme nic zlého." řekl Tezedir.
"Vražda dvou mužů podle vás neznamená zlo?"
"Bránili jsme se." řekl Nybiar.
"Bránili jste špatnou věc. Ta dívka je nebezpečná a proto musí být chráněna mocnými."
"Já jsem nikdy nic neudělala a nikomu neublížila." bránila se Zerpha.
"Zatím. Naši arcimágové se postarají, aby tomu tak bylo napořád."
"Tím, že ji zavřete do magického vězení a necháte ji tam nadosmrti hnít?" řekl naštvaně Tezedir.
"O to se, bohužel, nemusíš starat. Co s ní uděláme je jen naše věc."
"Ať chcete nebo ne, jsem taky arcimág. Můžu se o ni postarat stejně jako vy."
"Proto jsme měli snahu přijmout tě mezi nás."
Tezedir se ještě víc zamračil a povzdechl si. Mederion dál mluvil: "Říkal jsem ti, že odmítnutí mé nabídky budeš litovat." Mág zahalený v stříbřitě šedém hávu udělal pár kroků k Zerphě.
"Je čas se rozloučit, děvče." řekl.
"Žádné loučení nebude, mágu. Svých přátel se nevzdáme jen tak." Nybiar tasil meč.
"Vaše železo nic nezmůže proti magii." Mederion šel dál k Zerphě. Červená čarodějka zakouzlila a Tezedir její čáry odrážel. Mezi stromy kolem se objevila pětice dalších mágů. Než dobrodruzi mohli zaútočit, leželi na zemi zbaveni vědomí. Z nich jediná zůstala stát Zerpha. Meč pořád svírala v ruce, ale útočit nemohla. Její mysl byla ovládána starým mágem. Ten k ní přistoupil s seslal přenášecí kouzlo. Z nebe se snesl velký silný paprsek jasně modrého světla a dvojici zahalil do oslnivého světla. Jakmile záře vyhasla, nebyla tu ani stopa po omámené dívce a starci.
...
Mederion vyšel z místnosti a otočil se. Podíval se do pokoje, v němž byla jen jedna postel, stůl a židle s ulomenou nohou. Na posteli ležela dívka. Starý arcimág zavřel dveře s malým zamřížovaným průhledem a dívka se probudila. Trochu ji bolela hlava, protože na magii nebyla zvyklá. V této místnosti ale naštěstí žádná magie nebyla. Nemohla tu být. Vězení bylo z venku proti magii chráněno. Zerpha se posadila a rozhlédla kolem. Země byla kamenná. Nebyl na ní nepořádek a neběhaly tu krysy, jak bylo ve vězení obvyklé. Stěny byly také z kamene a vyzařoval z nich chlad. V jedné stěně bylo malé okénko. Zerpha k němu doběhla a vyhlédla ven. Její zrak padal ohromnou propastí dolů, avšak na samé dno nedohlédl. Zatočila se jí hlava a tak si sedla zpátky na postel. Seděla tam dlouho. Snažila se zabavit myšlenkami na ostatní. Jestli jim mágové v lese nic neudělali, jestli jí už jedou na pomoc a jestli se jim vůbec podaří vysvobodit ji. Potom si vzpomněla na důvod, proč je vlastně tady. Drakomágové si myslí, že by mohla být nebezpečná, protože jí v žilách koluje prý nebezpečná Zwerdova krev. Když světlo přicházející oknem cely začalo slábnout, ozvaly se na chodbě kroky. Příchozí vězení otevřel a vešel dovnitř. Dveře za sebou zase zavřel.
Před Zerphou stanul vysoký muž s černými vlasy. Opálenou kůži mu sem tam překrývaly zlaté šupiny.
"Jsem rád, že v mých sítích konečně spočinul poslední potomek prokletého Zwerda." řekl s podivným úšklebkem a pohrával si s bičem.
"Poslední? Kolik lidí už jste kvůli Zwerdovi zabil?"
Muž práskl bičem, který jen konečkem zasáhl Zerphu do tváře a zakřičel: "Budeš mluvit jen pokud ti to dovolím!!"
Zerpha si dlaní zakryla ránu a skrčila se. Mlčela.
"Zwerdův rod nebyl naštěstí tak rozvětvený jak jsem si myslel." zasmál se "Nejmladší Zadara zhynula, pokud vím, tvojí rukou. Elfí dvojčata Sivan a Sivera padli při obraně Elfí říše ve Valmorském lese. Velký Zolek otcovrah se právě teď svírá bolestmi v jedné z podzemních kobek, a ty..." muž znovu práskl bičem, tentokrát se ale ani nepokusil Zerphu zasáhnout "... ty budeš za chvíli dělat to samé."
"Proč to děláte? Nikdy jsme vám nic neudělali."
Opálený muž šlehl bičem Zerphu po rukách, kterými si bránila obličej. "Slíbil jsem, že Zwerda zničím." říkal přitom "Abych svého slibu dostál, musím zničit i vás."
"Nemůžeme za to, co vám udělal náš otec." brečela Zerpha. Strachem a bolestí se celá třásla.
"Zwerd je mrtvý, ale v šílené hlavě jeho dětí se může zrodit nápad. Nápad, jenž by mrtvé zlo mohl opět oživit. Jen z vaší zlé krve se může temný pán znovu narodit. A to ve jménu všech lidí nemůžu dopustit. Vstaň."
Zerpha se ani nehnula. Bála se.
"Říkám vstaň!" křikl muž a znovu šlehl dívku po rukou. Dívka se zvedla. Muž ji hrubě chytil za paži a vyvedl ven z cely.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama