Tíha krve (3. část)

6. května 2007 v 21:00 | Vallie |  Povídky ©
Druhý den vyrazil Berefor s Melidanem na cestu až kolem poledne. Jeli rychlím cvalem a moc nemluvili. Obloha byla zatažená, každou chvíli mohlo začít pršet. Po cestě dojeli až k mostu, kde museli z dlažby zahnout do lesa. Za chvíli dojeli k jezeru. Místo, kde se všechno odehrálo bylo velmi dobře poznat díky udusané trávě.
"Tady se našli Vidaniny šaty." řekl Melidan, když dojeli na místo.
"Vidaniny šaty? Co jste proboha dělali, že si svlékla šaty?"

"Už jsem vám říkal, pane, že si nic nepamatuju. Ale nejspíš..."
"Radši to ani neříkej."
"...nejspíš jsme šli plavat!"
"Ááá.. plavat... a proč je tu tolik udusané trávy?"
"Nic, vůbec nic si nepamatuju!"
"Dobře, dobře, tak se nerozčiluj. Objedeme jezero."
"To nemá smysl, pane, s otcem jsme jezero objížděli už tisíckrát."
Berefor nic neříkal. Jel dál. Zastavil až když dojely ke skalám.
"Tady už se dál jet nemůže, jsou tu skály." řekl Melidan.
"Podívej se támhle." řekl Berefor a ukázal na kamenitou plošinu, která se táhla od nějaké jeskyně a ztrácela se v jezeře. "Tam taky mohla vyplavat."
"Už jsme tam taky byli" řekl Melidan "a nemyslím si, že by to tam bylo dvakrát bezpečný. Docela tam řádil Sward."
"Sward?" zamyslel se Berefor "Proč by sward lezl do skal? Musel k tomu mít přeci důvod."
"Ale..."
Berefor se rychle rozjel k jeskyni, která vedla na plošinu.
"Opravdu si myslíte, že je to bezpečné?"
"Ano, Sardi jen tak nechodí do skal."
"Ale tenhle tu už byl..."
"A navíc swardi loví jen v noci, chlapče."
Jezdci projeli temnou jeskyní. Když vyjeli, objevil se před nimi napůl uschlý strom. Spodní větve byly olámané a kůra na kmeni oškrábaná a vytrhaná, jak se sward pokoušel dostat nahoru.
"Chudák strom." řekl Berefor. Očima prozkoumával horní větve rostliny. "Podívej, Melidane, tam nahoře." ukázal rukou "jsou tam taky ulomené větve. Někdo tam byl. A sward to určitě nebyl."
"Takže..."
"Vypadá to, že když to tu swarda přestalo bavit, odešel. A potom asi i ten člověk."
"Kam mohla jít? Do lesa?! Musíme tam jet!"
"Počkej, mladíku, tam může být víc swardů než jeden. Les je jejich přirozený prostředí."
"To mi nevadí. Musíme Vidanu najít!" Melidan kopl koně do slabin a ten se vydal do jeskyně. Skrz ni projeli rychle, ale do lesa vjeli pomalu. Vyhýbali se nízkým větvem stromů. Les tu byl docela hustý. Jezdili tu dlouho, až se začalo stmívat.
"Melidane, musíme jet pryč. V noci swardi loví!"
"Podívejte, co jsem našel." Melidan přišel k Bereforovi a ukázal mu malý přívěsek ve tvaru vlčí stopy.
"To je Vidanin přívěsek. Kde jsi ho našel?"
"Tady." zavedl Melidan Berefora ke stromu, u kterého přívěsek našel.
"Tady seděla." řekl paladin, když uviděl udusanou trávu u kmene stromu.
"A jsou tu ještě druhé stopy." ukázal Melidan.
"S někým odešla," řekl Berefor "ale kam a s kým?"
Z křoví se ozval šelest. Noc už byla blízko.
"Teď musíme rychle vypadnout, chlapče, nebo si z nás nějaký sward udělá svačinku!" řekl Berefor. Melidan nic nenamítal. Oba nasedli na koně a co nejrychleji jeli pryč. Tuto noc mohli spát klidněji, než předchozí noci...
"Ta noha mě strašně bolí." řekla Vidana.
"Neboj, malá, už jsme blízko. Potom se ti na to podívám." řekl Oris, černovlasý elf, který zabil Sarda, jenž se před chvílí snažil posnídat Vidanu.
"Není moc moudré trávit noc na území swardů." řekl dívce, kterou podepíral.
"Nevěděla jsem, kde jsem."
"A jak jsi tam byla dlouho?"
"Pokud si to pamatuju dobře, tak už jednu noc. Tu jsem strávila na stromě."
"To bylo moudré." zastavil se před jeskyní "tak, tady bydlím. Zvu tě dál, lidská krásko."
Uvnitř jeskyně byly úzké a vysoké schody. Oris musel Vidaně nahoru pomáhat.
"Nahoru se nedostanou skoro žádná zvířata." řekl. Elfovo obydlí se skládalo z jedné velké skalní místnosti. Měl tam místečko na vaření, stůl a židle, postel, bazének, skříně,... Všechno, co potřeboval k životu. Vidanu překvapilo, že měl obrovskou knihovnu vybavenou tlustými knihami nejčastěji o dějinách, přírodě a magii. Magii? zarazila se. Proč tu má knihy o magii?
"Posaď se, podívám se ti na tu nohu." řekl Oris. Vidana ho s radostí poslechla. Škrábanec od swarda zatraceně bolel. Sedla si a oddělal z poraněné části sukni. Rána se táhla od kotníku a končila kus nad kolenem. Dost krvácela. Oris byl na první pohled zkušený léčitel. Ránu omyl vodou a poté natřel mastičkou z nějakých bylin.
"Teď by se ti to mělo rychle zahojit." řekl elf, když dokončil svoji práci.
"To bylo rychlé a ani to moc nebolelo." usmála se Vidana.
"Mám to už v rukou. Dlouho jsem pracoval v armádě jako léčitel."
"Vážně?"
"Hmmm... teď by sis měla jít odpočinout. Pojď, pomůžu ti do postele."
Jakmile si lehla, okamžitě usnula. Zdál se jí divný sen...
Viděla ženu. Byla podobná Matifě, ale o trochu mladší. Něco Vidaně říkala, ale ona nic neslyšela. Začala čarovat. Čarodějčino tělo padlo k zemi, ale duše tam pořád byla. Stála a dívala se na Vidanu. Čarodějka pořád mluvila, ale Vidana pořád nic neslyšela. Pak přišel elf. Černovlasý elf. Povědomím hlasem říkal něco o spojení dvou duší, o tom, že byla zachráněna kvůli přežití matky. Jeho hlas byl uklidňující. Začal kouzlit. Čarodějčina duše se k Vidaně začala přibližovat. Vidana křičela, ale nebylo jí to nic platné. Chtěla se pohnout, utéct, ale nemohla. Chtěla se probudit, ale nemohla. Čarodějčina duše byla pořád blíž a blíž, až začala prostupovat Vidaniným tělem. Elf pořád čaroval.
"Neboj, malá, už jsme blízko."
Jak duše vstupovala do Vidaninýho těla, byl to nepříjemný pocit. Když bylo vše u konce, když se čarodějčin duch ztratil v dívčině těle a když elf přestal čarovat, vše potemnělo.
"Jak dlouho jsem spala?" zeptala se Vidana a podívala se na Orise, který seděl u stolu a vyráběl nějakou mast.
"Celý den" odpověděl, aniž by se na ni podíval.
"Celý den? Proč tak dlouho, měl jsi mě vzbudit."
"Tvé tělo si muselo zvyknout." přidal do misky další přísadu a rychle míchal.
"Zvyknout na co?" podivila se.
"Ty víš."
Vidana se zamyslela a řekla spíš jen pro sebe: "Byl to jenom sen."
"Musela jsi to vidět pouze formou snu. Při rituálu jsi musela spát..."
"Děláš si srandu?"
"Kdybych si dělal srandu, tak bych řekl se přes noc zničila celá planeta a zůstal jen tento kousek země, na kterém jsme mi dva..."
Dívala se na něj a srovnávala si všechno v hlavě.
"Chceš mi říct, že mám v sobě duši Xzerfory?"
"Nechci ti říkat nic. Měla bys vědět, co jsi viděla."
"Já zase nechci... nechci být jako ona!"
"Nebudeš se chovat jako ona... Máš jen její dovednosti a ... a moc!"
"O nic takového nestojím!"
"Teď už nemáš na výběr."
Vidana mlčela. Přemýšlela.
Elf vstal a šel k ní "Ukaž nohu." sedl si k ní na postel.
"Ne, nechci, aby ses mě ještě dotýkal!"
Oris si povzdechl a odkryl jí nohy. Pevně ji chytil za tu zraněnou a jemně na ni nanášel mastičku, kterou právě domíchal.
"Co to je?"
"Pomůže ti to... mě by pomohlo, kdybys s tou nohou přestala škubat."
Poslechla ho.
"Asi nechápeš, co jsem pro tebe včera v noci udělal, viď?"
"Dal jsi do mě duši mé, všemi nenáviděné matky! Teď mě lidi nebudou přijímat už vůbec."
Elf se zasmál "Víš, proč tě lidé v městečku nechcou mezi sebou?"
"Protože jsem Xzerfořina dcera, proč jinak."
"Ne, proto tě nemá ráda jenom Matifa. Ostatní tě nenávidí, protože je Matifa očarovala."
"Cože? Proč by to dělala?"
"Všimla sis, jak byla Xzerfora Matifě podobná?"
Vidana přikývla.
"Byly to totiž sestry."
"Sestry? Ale vždyť Matifa je ženou starosty... A Xzerfora..."
"Když se Matifa vdala za starostu, Xzerfora ji začala nenávidět... a proklela ji, aby nemohla mít děti. Věděla, že to pro ni bude hrozné. Kvůli tomu Matifa začala nenávidět Xzerforu a všechny její děti..."
"VŠECHNY její děti? Kolik jich proboha bylo?"
"Pět. Z nich jsi naživu už jenom ty. Myslím, že ostatní už budou na dně toho jezera v lese, co tě tam chtěla taky utopit."
"A jak jsi do toho všeho zatažený ty? A co ta Xzerfořina duše?"
Oris vstal s postele a šel ke stolu, u kterého se posadil bokem k Vidaně. "Já jsem byl Matifin milenec, než se vdala. Potom se mě snažila zbavit jako tebe, aby se o mě nedozvěděl její muž. Samozřejmě se jí to nepovedlo. Když sem se dostal sem a zařídil jsem si to tu, začal jsem plánovat pomstu, ke které jsem potřeboval právě jedno z dětí Xzerfory. Jenom do jejího dítěte sem mohl vpustit Xzerfořinu duši. Ty teď, s její mocí, můžeš Matifu zlikvidovat."
"Jak zlikvidovat?"
Elf se znova zasmál "Prostě zlikvidovat..."
"A proč jsi se tenkrát normálně nevrátil a neohlásil, že se tě snažila zabít?"
"Myslíš, že by mě někdo věřil? Je to starostova žena! Stejně tak by nevěřili teď tobě."
"A co máš v plánu teď? Zítra spolu pojedeme do vesnice."
"Spolu?"
"Jo, zachránil jsem tě. Mám právo si vychutnat vděčnost tvých přátel a rodiny, nemyslíš? Teď si ještě odpočiň, pořád jsi dost slabá." Oris vyšel ven, ale za chvíli byl zpátky. Donesl nějaké ovoce. Vidana je neznala, ale bylo dobré a syté. Po jídle usnula. Tentokrát se jí nic nezdálo.
Cesta do vesnice ubíhala pomalu. Oris a Vidana měli přesně naplánované co budou dělat. Do vesnice vstoupí východní cestou, aby mohli jet nejdříve na radnici a až potom k Madojovi.
na radnici nahlásili, že Oris Vidanu v osudné noci po oslavě příchodu léta vytáhl z vody, ochránil před swardy a ještě ji ošetřil v jeskyni. Starosta Orisovi poděkoval. Dvojice už byla na odchodu, když do místnosti vstoupila Matifa. Když uviděla Orise a Vidanu, podlomila se jí kolena a příšerně zbledla. Spadla by na zem, kdyby ji nezachytil manžel. Dvojice beze slov vyšla na ulici. Oris se usmíval "Nic mě nemohlo potěšit více." Vidana přikývla. Šli k Madonovu domu. Tam byla Vidana s Orisem přivítána více než vřele.
Vidana vysvětlila, jak to všechno skutečně bylo. Berefor s Madojem nadávali na Matifu jak jen mohli. Mariisa během vyprávění usnula na Orisově rameni. Vidana s Melidanem se potom vytratili ven.
"Prosím tě, k jezeru už radši nepůjdeme, ano?" řekl Melidan a oba se potom začali smát.
Matifa ještě té noci beze stopy zmizela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama