Tíha krve (1. část)

6. května 2007 v 20:59 | Vallie |  Povídky ©
Sward je jedením z největších živočichů v říších. Když se postaví na zadní nožky, může dosahovat až 350 centimetrů. Kdybychom si nevšímali velikosti, hodně velkých, špičatých, ostrých a krvavých zubů a očí také barvy krve, mohli by jsme v něm spatřit hnědého medvěda (sward má trochu tmavší hnědou barvu s jemným odstínem rudé barvy). Swardové žijí uprostřed hustých, temných lesů a bažin. Loví v noci.
Byla noc podzimní rovnodennosti. Z nebe lítal jeden blesk za druhým a hromy burácely téměř v jednom kuse. Hrozná bouřka trvala od setmění až do půlnoci. Pak se udělala mlha. Tato noc patřila podle starých pověstí a pověr duchům mrtvých a zlým čarodějkám. Proto lidé trávili noc doma za zavřenými okny a dveřmi.
I v tuto noc ale museli vesničku hlídat před nepřáteli. Parief měl zrovna službu u brány. Celá služba probíhala normálně. Bylo sice slyšet pár podivných zvuků, ale nic podezřelého neviděl. Zvláště v té mlze. Už se pomalu rozednívalo, když uslyšel kroky. Byly hodně pomalé. Myslel si, že je to nějaký odvážlivec, který se rozhodl strávit Noc duchů v lese, aby ukázal ostatním statečnost, proto nevolal posily. Osoba přišla až těsně k dřevěným kůlům, tvořících opevnění, a opřela se o ně. Byla to stará žena v cárech šatů. V náručí něco držela.

"Zavolej Baradafose!" zakvílela . V jejím hlase bylo hodně bolesti a zněl naléhavě.
"Ten muž před nedávnem umřel, ženská." řekl Parief. Žena dole se na něj podívala bílíma očima.
"Zavolej Baradafose, hned!"
Parief pokrčil rameny a slezl z hradby. Napadlo ho, že zavolá bratra Baradafose. Ten jí to určitě vysvětlí.
Za chvíli stál před bránou hlouček lidí, mezi nimi i paladin Berefor, Baradafosův bratr. Brána se pomalu otevírala. Když se rozevřela natolik, aby mohli vidět na druhou stranu, zastavil se všem dech. Leželo tam dítě zabalené jenom v roztrhaném cáru zvířecí kůže. Elaunie, místní léčitelka je vzala se země a zabalila do svého pláště.
"Kde se tady ten andílek vzal?" řekla.
"Donesla je sem asi ta žena." řekl Parief.
"Počkat, je tu lístek." řekla Elaunie "Baradafosi, dobře se postarej o naši dceru. Xzerfora."
"Je to dítě té prokleté čarodějnice z našeho lesa?" vykřikla starostova žena Matifa.
"Hlavně je to dítě našeho čestného bratra Baradafose." řekl Berefor.
"Byl to jen tvůj bratr a asi tak čestný nebyl, když mohl zplodit dítě s tou čubkou!" zařval jeden z obchodníků.
"Musíme je utopit, je prokleté!" vykřikla Matifa.
"To nedovolím!" vyrval dítě z Elauniných rukou "Je to moje neteř a já se tak o ni budu starat." řekl paladin a dal se na odchod.
"Blázne! Jenom na nás přivoláš pohromu!"
"Vidanko, měla bys už jít spát." řekl Berefor. Seděl na své oblíbené židli a díval se na čtrnáctiletou dívku, jak si něco maluje u okna na stole.
"No tak, zítra musíme brzo vstávat."
"Jenom to dokreslím, strýčku. Už to bude." řekla a malovala dál. Vidana běhala celé dny po lese a když se vrátila kreslila všechno, co tam viděla. Měla na malování talent. Občas si také četla a poslední dobou dost často pomáhala Bereforovy s vařením a uklízením. Kromě Berefora a pár jeho přátel se s nikým nebavila, nebo se nikdo nebavil s ní. Musela snášet hroznou tíhu své nenáviděné krve. Ženské po celém městečku rozhlásily, že je dcerou Xzerfory, čarodějky z lesa. Na její hrůzné činy už si sotva někdo pamatoval, před čtrnácti lety beze stopy zmizela. Všichni ale věděli, že byla Xzerfora zlá. Tudíž musela být zlá i její dcera, Vidana.
Dívka vstala od stolu a třemi pružnými kroky došla k Bereforovy.
"Podívej, strýčku, to je krásné zvíře, že?"
Paladin se podíval na papír, na kterém byl nádherně namalován jelen. Pokýval hlavou a všiml si jejího nevinného úsměvu. S tímhle kukučem by i v tak mladém věku mohla pobláznit mužů... pomyslel si.
"Měla by sis jít už lehnout. Brzo ráno musím brzo odjet." zvedl se ze židle a doprovázel děvče do jejího pokoje. "Ještě před tím tě musím odvést k Madojovy. Postará se o tebe, zatímco já budu pryč."
"Nechci tam jít. Když jsi pryč, všichni se mě posmívají." řekla Vidana prosně.
"Je to má poslední válečná výprava, Vidano. Musím tam jet a ty tady nemůžeš zůstat sama."
Rok po tom, co se Berefor Vidany ujal, přestěhoval se na okraj města. Bylo to pro ně oba lepší.
"Ale nechci jít do města." pomalu lehala do postele. Berefor ji přikryl.
"Nebudu pryč dlouho, nemusíš se bát. Teď už ale spi, ať zítra nejsi unavená." sfouknul svíčku v jejím pokoji a pak se šel uložit do postele sám sebe.
Svítalo. "Bude hezký den" řekl Berefor s úsměvem dívajíc se z okna.
"Ne, dneska bude škaredě." řekla ještě rozespale Vidana.
"Nemrač se tak, Madoj je dobrý muž, nenechá ti ubližovat.
"Dojdu si pro věci." řekla a rozběhla se ven z kuchyně, kde právě dosnídala. Berefor mezitím vyvedl koně ven ze stáje. Oba byli hnědí, ale Vidanina kobyla byla trochu menší než Bereforův hřebec. Z lesa brzo vyjeli do ulic města. Teď tu ještě nebylo moc lidí. Přijeli před Madojův dům. Berefor sesedl z koně. Uviděl Vidanin smutný výraz.
"Netvař se tak." řekl jí. Zabouchal na dveře. Za chvíli se otevřely. Zpoza nich vykoukl malý muž s prošedivělými vlasy.
"Á, čekal jsem vás o trochu později." řekl Madoj a pozval dvojici dál. Berefor s Vidanou vešli.
"Tak, děvče, zase spolu strávíme několik dní." řekl Madoj a poplácal Vidanu po rameni. Ona se na něj podívala a troch se usmála, aby se neřeklo.
"Můžu si jít vybalit věci?" zeptala se.
"Jistě. Do kterého pokoje máš jít už jistě víš." řekl Madoj. Jakmile odešla po schodech nahoru, přestal se muž usmívat.
"Doufám, že se brzo vrátíš, Berefore."
"Budu se snažit. Proč? Máš s Vidanou nějaké problémy?"
"No, v nejbližších dnech se má vrátit můj syn a ona spí v jeho pokoji."
"To není zas tak velký problém. Ona si klidně může lehnout na zem, těch pár nocí by ji nezabilo."
"A taky mám strach, aby se trochu víc nesblížili. To už by to spaní v jeho pokoji mohlo být nebezpečné..."
Berefor se na něj pochybně podíval.
"No, víš... vyrostla z ní sakra hezká holčina... Myslím, že v tom nebyla po matce."
"O její matce raději nemluv. A ... já už budu muset jít. Dobře se o ni starej."
Madoj Berefora vyprovodil před dům. A pak se díval, jak odjíždí.
Vidana tento dům znala jako by byl její vlastní. Madoj byl úspěšný obchodník. Proto byl dům velký a bohatě vybavený. Měl dvě patra. V prvním by obývací pokoj, koupelna a kuchyně. Druhé patro bylo složeno ze tří ložnic a knihovny. Jedena ložnice byla samozřejmě Madajova. Druhá patřila jeho dceři Mariiise, které bylo 10 let, ale chovala se nejmíň na 18. Byla rozmazlená a Vidana ji nemihla skoro ani vystát. Další ložnice patří původně Madojovu synovy Melidanovy, který ale je už skoro 8 let někde v učení. Pamatovala si na něj- když byli malí, tak si spolu hrávali. Byl stejně starý jako ona. A teď bydlela v jeho pokoji. Lehla si do postele a dívala se do stropu.
Za těch pár dní, co bude strýček pryč tady asi umřu, řekla si Vidana sama pro sebe. Den utíkal strašně pomalu. A ještě horší to bylo po tom, co se dozvěděla, že tu zítra bude nějaká oslava. Nezajímalo ji co to bude za oslavu, věděla jen, že bude všude rámus a všichni budou veselí. Všichni se budou bavit, tancovat a smát se. Všichni kromě ní.
V poledne se šla Vidana projít do lesa. Chtěla být chvíli sama, tak jak byla zvyklá. Procházela se dlouho. Návrat do města oddalovala jak jen to šlo. Když se začalo stmívat, tak se musela vrátit. V lese je za noci nebezpečno. Došla k Madojově domu a na chvíli se zastavila. Vstoupila. V obývacím pokoji seděla Mariisa se svými kamarádkami. Mluvily o oblečení a o chlapcích. Jenom je pozdravila a šla nahoru lehnout si. Kromě Mariisi nebyl v domě nikdo. Služebnictvo už dnes odešlo domů a Madoj měl nějakou obchodní schůzku. Když vešla do "svého" pokoje, tak údivem zůstala stát na místě. U stolu seděl kluk. Očividně se lekl, když vešla. Chvíli se na sebe dívali a bylo ticho. Potom chlapec s úsměvem pozdravil a ona za chvíli odpověděla.
"Otec říkal, že tu mám hosta." řekl "Říkal, že jsi se šla projít a bůhví kdy se vrátíš."
"Vážně?" řekla Vidana nesměle.
Chvíli se na ni díval. Pak zvedl se židle a šel ke svým věcem, které ležely vedle postele na stole.
"Promiň, nepředstavil jsem se. Jsem Melidan, jestli si ještě pamatuješ."
"Jistěže pamatuju... Jen.. jen jsem nevěděla, že se máš vrátit."
"To nevěděl nikdo." vzal svůj meč a nějaké oblečení. "Nechám tě o samotě, určitě si chceš odpočinout."
"Tohle je tvůj pokoj, já bych měla jít pryč."
"Jsi tu už zabydlená. Já se vyspím v otcově pokoji, dneska už se nevrátí. A co bude zítra se uvidí." když šel kolem ní, usmál se.
Tuto noc se Vidaně spalo dobře.
Vidana snídala spolu s Mariisou a Melidanem. Všichni tři mlčeli. Madoj se ještě nevrátil s večerní "schůzky". Vrátil se až v poledne. Byl v dobré náladě, takže hned s Mariisou vyrazili na nákupy na večerní oslavu příchodu léta. Vidana chtěla zase sama vyrazit na procházku do lesa, ale Melidan chtěl jít s ní, protože prý nemá ve městě co dělat. Nemohla dělat nic jiného než mu to svolit.
Šli dlouhou cestou. Mlčeli. Jak vcházeli hlouběji do lesa, cesta se zužovala a nakonec se ztratila úplně. Dvojici naprosto obklopily stromy. Z dálky bylo slyšet bublání potůčku.
"Jsou tu strašně krásný stromy." řekl po dlouhé době Melidan.
"Vážně?"
"Jo, tam, kde jsem se učil, byly jenom jehličnatý lesy. Listnatý stromy jsou daleko hezčí, než jehličnatý, nemyslíš?"
"Já jsem moc jehličnatých stromů neviděla."
"S Bereforem moc necestuješ, viď?"
"Nebere mě nikam, jenom občas do města."
Mlčky šli k potoku. Obloha se pomalu začala zatahovat.
Sedli si na břeh a nohy spustily dolů, a nechali si je omývat studenou vodou. Chvíli bylo ticho, ale potom to Melidanovy nedalo, podíval se na Vidanu a promluvil: "Co... co budeš dělat dneska večer?"
"Já?" zeptala se překvapeně "No, ... co bych měla dělat?" vůbec nevěděla co bude večer dělat "Asi... asi si budu kreslit, nebo bych mohla číst..." odmlčela se. Potom se podívala na vedle sedícího chlapce "Proč se vůbec ptáš?"
"Uhmmmm... říkal jsem si, jestli bys se mnou nešla na dnešní oslavu."
"Cože? Proč?"
"Proč?" podivil se "Myslel jsem si, že tam nechceš jít, protože tady nikoho neznáš. Já tady taky nikoho neznám... tak jsem si myslel, že bychom tam mohli jít spolu."
"Víš,... já tam nechci jít, protože mě lidi tady nemají rádi... Nebyli by zrovna nadšení, kdybych se tam ukázala."
Znovu se na ni podíval. "Nemusíš dělat to, co chtějí ostatní. A když tam půjdeš, určitě zjistíš, že jim zas tak moc nevadíš."
"Myslíš?"
"Je to přece už dlouho. Lidé tě snad nemůžou tak dlouho nenávidět pro nic."
Usmála se a podívala se na něj. "Když myslíš..."
Náhle začalo hustě pršet.
"Pojď, měli bychom rychle jít domů." když vstával vzal ji za ruku. Společně běželi po bahnité cestě domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama