Sestřička

6. května 2007 v 21:01 | Vallie |  Povídky ©
Celé to začalo, když měla Demifa 14 narozeniny. Byl to krásný den. Dalo se říct, že Demifa zářila více než slunce na obloze. Po dlouhé době byla opravdu šťastná. Nejvíc se těšila na večer, kdy přijde otec a přinese jí nějaký krásný dárek. Já jsem si nebyl jistý, jestli je na co se těšit, protože jsem měl zlou předtuchu, že otec nepřijde zrovna v nejlepším stavu, stejně jako několik předchozích nocí. Ale když má jeho nejstarší dcera narozeniny, mohl by se trošku umravnit.

Demifa přiběhla do kuchyně a něco pošeptala mámě. Obě se potom začaly hlasitě smát. Potom sestřička přiběhla ke mě: "Chceš vědět, co jsem říkala mamince?" pošeptala mě. Já jsem začal samozřejmě kývat a později jsem toho litoval, jelikož mě z plna hrdla křikla do ucha "Neřeknu!" a než vyběhla zase ven, byl slyšet její krásný smích. Ten den se smála hodně. Bylo to dobře. Potom už totiž nebude mít k smíchu dlouho důvod.
Když se vrátil můj otec, splnily se moje obavy. Sotva došel domů, začal se hádat s mámou. Tyto hádky byly o to peprnější, čím víc piv za den otec vypil. Já s Demifou jsme na to byli už docela zvyklí - máti nás vždycky poslala do svých pokojů, aby jsme to nemuseli poslouchat a někdy taky vidět, jak otec mámu bije. Vždycky jsme s Demifou byli spolu. Leželi jsme u sebe a tiše brečeli. Vždycky jsem si říkal, že až budu trošku starší, že mu to oplatím. Teď, v 10 letech bych toho proti němu moc nezmoh.
Dnešek byl ale jiný. Když jsem za Demifou přišel, neležela na posteli a nebrečela. stála u okna a v ruce svírala dýku. Vyděšeně jsem se na ni podíval "co chceš pro bohy dělat?" zeptal jsem se. Ona se na mě ani nepodívala "nic" řekla. Neznělo to ale vyděšeně, jak bych čekal. V jejím hlase byla strašná nenávist a hněv.
"Neměl bys tady teď být" otočila se na mě a já uviděl, že se směje. Byl to nejhorší úsměv, co jsem kdy viděl. "Jdi do svého pokoje" řekla a rázným krokem vyšla ke mě. Chytila mě za rameno a odvlekla mě do mého pokoje. Křičel jsem jak jen jsem mohl a vzpouzel se. Házel kolem sebe rukama a kopal nohama, ale jí to nic nedělalo. Strčila mě do pokoje a zatarasila mě cestu ven. Bylo to pro mě horší, než kdybych všechno viděl. Bouchal jsem do dveří a snažil se je vyrazit. Stále jsem slyšel otce a matku jak na sebe řvou. Potom bylo náhle ticho. Přestal jsem bušit do dveří a svalil se na zem. Bylo ticho jako by se nikde nic ani nehnulo. Potom se ozval smích. Otcův strašlivý smích. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo, čemu se otec smál. Neslyšel jsem nic jiného až pak bouchnutí vstupních dveří. Někdo vyšel ven, ale kdo a proč? Začal jsem zase tlouct do dveří, ale stejně jako prve mi to nebylo nic platné.
Dlouho do noci jsem seděl na podlaze u dveří a čekal, až za mnou někdo přijde a všechno mě vysvětlí. Ten, kdo předtím odešel se zase už vrátil, to jsem věděl. Nikde se teď už ale neozýval žádný křik. Měl jsem jen pocit, že někdo brečí. Skoro jsem usínal, když někdo vrazil do dveří. Byl to otec, který se opilecky belhal do svého pokoje, aby se z toho mohl vyspat. Doufal jsem, že za chvíli půjde i máma, aby mě konečně vysvobodila, ale nestalo se tak.
Vzbudil jsem se a do očí mi vletělz paprsky jitřního slunce. Začal jsem jemně klepat do dveří s nadějí, že bude máma nebo Demifa někde blízko, aby mě konečně pustly z mého pokoje. Konečně se zdařilo a někdo otevřel dveře. Byla to máma. Měla strašně červené a opuchlé oči, jakoby celou noc brečela. Ještě nikdy předtím jsem ji v tak hrozném stavu neviděl. Vběhl jsem rychle do Demifina pokoje. Nebyla tam. Postel byla pěkně ustlaná, takže tam nespala.
"Kde je Demifa?" zeptal jsem se matky, která právě vstoupila na práh pokoje. Podívala se na mě, rozhlédla se po pokoji a znova se rozbrečela.
Pomalu jsem s ní sešel dolů do obývacího pokoje. Jedna židle byla od krve a na stole ležel váček s penězi. Krvavou židli jsem odnesl do vedlejšího pokoje aby jsme se na ni nemuseli dívat. Oba jsme se pak posadili kolem stolu. Trvalo dlouho, než se máma uklidnila dostatečně na to, aby mi byla schopná říct, co se té noci stalo.
Demifa byla tu noc hodně naštvaná a odhodlaná otce zabít. Podařilo se jí ho zranit - dýku, kterou měla tu noc v ruce, zabodla do otcova ramena. On jí pak plnou silou odhodil na skříň v rohu pokoje. Potom se začal ďábelsky smát. Když jej smích přešel, vzal probouzející se Demifu za ruku a odvlekl ji ven. Vrátil se s váčkem peněz. Nikdy mě ani mamce neřekl kam ji prodal. Vlastně už o ní nikdy nemluvil. Nikdo o ni nemluvil. Jsem ale přesvědčený, že já i matka jsme na ni dost často mysleli.
Ubíhal čas, dlouhé roky uplynuly jako vody v řece. Když mi bylo 20, dostal jsem místo u městských stráží. Byl jsem dobrý bojovník a otec vždycky říkal, že jako žoldák bych si vydělal víc, ale já jsem radši pracoval u městských strážců, kde jsem měl své jisté a nemusel jsem žít ze dne na den. Pořád jsem v hlavě měl ten večer a otcův ďábelský smích. Teď už jsem mu nemohl věřit a poslouchat jej jako dřív. Jeho slova a rady ohledně života pro mě nic neznamenaly. Zvláště když jsem pomyslel na ubohou Demifu. Už jsem si skoro nepamatoval jak vypadala. Pamatoval jsem si jen její oči - krásně veselé, plné života. Pořád jsem na ni myslel a jednoho večera, když jsme s dalšími strážci popíjeli v hospodě, jsem ji dokonce uslyšel. Myslel jsem, že se mi to jen zdá - mnoho dívek může mít hlas podobný jejímu a tak jsem ani nehledal tvář, které hlas patří. Potom ale prošla kolem mě a já si byl naprosto jistý. Rychle jsem vstal a snažil se jít za ní, ale ztratila se mi v houfu lidí. Rozhlédl jsem se kolem a šel kousek dál. Musel jsem ji najít! Po nějakém čase se mi to povedlo. Seděla u stolu se čtyřmi mladými muži. Vykročil jsem k nim, lehce ji pohladil po rameni a oslovil ji jménem. Otočila se na mě a usmála se. Okamžitě mě poznala a představila mě svým společníkům. Dlouho jsme si všichni povídali. Dozvěděl jsem se, že se z ní stala bojovnice. Spolu s ostatními cestuje všude možně po světě. Když jsem slyšel jména Demifiných společníků, zatajil se mi dech - byly to celkem známí dobrodruhové. Čas ubíhal a hospoda se začala vyprazdňovat. U stolu teď se mnou seděla jenom Demifa a jeden muž, který ale už taky pomalu vstával a šel si lehnout nahoru do pokoje. Zůstal jsem tam jenom já a má sestřička. Konečně jsme mohli mluvit o něčem osobnějším. Zeptat se jí na to, kam ji to otec prodal jsem se neodvážil.
"Určitě se ti po tomhle městě stýskalo, viď?"
Demifa se zase usmála, ale nebyl to ten úsměv, který mívala jako malá holka. Byla v něm zloba a nenávist. "To víš, že se mi stýskalo... Po rodičích, přátelích a po panu Terovigovi nejvíc."
Taky jsem se zasmál jenom jsem nechápal, proč do toho míchá Teroviga. "Takže přijdeš domů? Máma tě určitě ráda uvidí...a otec..." řekl jsem opatrně "možná taky." "Otec?" zeptala se. Na otce si snad pamatuješ, ne?"
"Já žádného otce nemám, bratříčku. Kdysi jsem měla ale ani si mě nezasloužil. Nestaral se o mě a ublížil mi, jak nejvíc mohl. Mé mladé, horoucí srdce, proměnil v studený kámen. Tu noc, kdy mladé, nevinné děvče prodal do nevěstince, z něj udělal něco co si nedokáže představit ani v těch nejhorších nočních můrách!" dívala se na mě, já se poprvé podíval do jejích očí a zamrazilo mě. Prodal ji do nevěstince. Jak sakra mohl prodal čtrnáctiletou dívku do bordelu!!! Byl jsem teď neuvěřitelně naštvaný. Ne na ni... měla úplné právo takhle mluvit. Byl jsem naštvaný na sebe. Měl jsem něco udělat..... ten parchant!!!!!
"Radila bych ti, aby ses ráno vyhýbal našemu domu, bratříčku," řekla Demifa mírným, klidným hlasem "teda pokud se rád nebrodíš v krvi." krátce se na mě usmála a odešla nahoru do tmy.
Ještě chvíli jsem tam seděl a díval jsem se za ní. Nemohl jsem uvěřit tomu, co právě řekla. Moje sestřička. Odešel jsem, protože už bylo celkem pozdě a hostinský se netvářil zrovna nadšeně, že tam ještě jsem. Doma jsem hned ulehl do své postele, ale věděl jsem, že nemůžu dlouho spát.
Ráno když jsem se vzbudil, bylo venku už světlo. Rychle jsem se oblékl a šel za mámou do ložnice.
Mami, nešla by ses dneska se mnou projít?" zeptal jsem se.
Ona se na mě rozespale podívala a usmála se "Co tě to napadlo?".
Opětoval jsem úsměv a prostě jsem řekl "Dneska je moc krásný den...a víš, že by dnes Semita měla narozeniny, kdyby tu byla?"
Matka vypadala trošku zaraženě, ale za chvíli se usmála "U všech bohů, málem bych na to zapomněla!"
"Říkal jsem si, že by jsme to mohli společně oslavit. Třeba v lese, aby o tom táta nevěděl, jistě by měl zase nějaké řeči, nemyslíš?"
Máma se nenechala dlouho přemlouvat. Oblékla se, zabalila do košíku trošku jídla a vyrazili jsme. Kousek od domu stála skupinka čtyř mužů a ženy, která si zakrývala tvář kápí. Prošli jsme kolem nich a zamířili ven z města. V lese bylo doopravdy nádherně. Ptáčci překrásně zpívali a řeka, u níž jsme se s mámou usadili, příjemně bublala. Myslím, že to byl nejkrásnější den mého života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kometa102007 kometa102007 | 10. března 2012 v 12:44 | Reagovat

Docela k zamyšlení, moc pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama