r. 1862

7. května 2007 v 13:12 | Martin Eden |  basne
Noc černá jak kožich pantera,
touha po krvi mě vyzývá,
na klášteře půlnoc odbíjí,
pod ní Paříž v klidu spí. Toto město velkolepé
co v Evropě rytmus určuje,
v nevědomosti žije velké,
cosi ji zžírá, co to je? Je to tvor, co jméno nemá,
málokdo tu o něm ví,
v noci vraždí, ve dne se skrývá,
nikdy nepohlédne si do očí. Na klášteře bije jedna,
čas vydat se do ulic,
cosi ve mě mě stále nutí,
lidí sáti víc a víc. Nechce se mi pořád vstávat,
vidět bolest, zlost a křik.
Nechci vidět tepnu cákat,
nechce se mi lidi sápat. Každý večer po setmění
na vež na chvíli se posadím,
hádám, co je s moji duší,
kam se poděla, co je s ní? Je snad mrtvá, zatracená?
Proč ji v sobě necítím?
Na klášteře bije druhá,
z ulic zvolna mlha stoupá. Kolem hlavy mi kvílí vítr,
kapky deště tříští se,
myslím si, že býti člověk,
mráz běhal by mi po zádech. Teď však ticho!
Něco slyším. V nočním tichu nepropustném
o zem klapou podpadky,
rorýs z věže hned vedle mě
s křikem pádi naproti. No nic tak jdu,
můj chtíč musím utišit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama