Noční nepřátelé (3.část)

6. května 2007 v 21:10 | Vallie |  Povídky ©
Nybiar a Zerpha vyšli z hostince. Haroon už stál venku u bídných schůdků, které si včera večer postavili vlkodlaci.
"Chodí se po tom dobře, i když se to trochu viklá." zasmál se zloděj a přidal se k Nybiarovi, který spěchal ke starostovu domu. I po tom, co se tu včera stalo a o čem museli vědět všichni obyvatelé města, se lidé kolem smáli a srdečně trojici dobrodruhů zdravili. U palisády byla spousta mužů, kteří ohrazení města zpravovali a zpevňovali. Došli k Nopolově domu a zabouchali na dveře. Tentokrát se ozval jen hlas starostovi ženy, který vyzýval ke vstupu. Nemohla přijít otevřít, protože svému muži ošetřovala zraněnou ruku.
"Co se ti stalo?" zeptal se Nybiar.
"To by bylo na dlouhé povídání. Proč jste..." Nolop se laskavě usmíval.
"Snad tě nezranil některý z těch vlkodlaků, co tu včera řádili?"
Starosta i jeho žena se zarazili.
"Ne, ti mě nezranili." Nolop si stoupl. "Ale k vám se dostali hodně blízko. Už vidíte, jak jsou nebezpeční? Měli by jste odjet."
"Nejprve chceme vysvětlení." řekl Haroon.
Nolop se na všechny tři dlouze zadíval a potom přikývl "Tak dobře. Teď už vám to povědět asi musím. Potom ale odjedete." rukou je vyzval ke vstupu do jeho pracovny "Ať nás teď nikdo neruší, zlatíčko." řekl starosta své ženě, jako poslední vstoupil do pracovny, zavřel za sebou dveře a pohodlně se usadil ve svém křesle.
"Chcete vědět, jak se Kereforstští lidé stali vlkodlaky." Nolop sklopil zrak.
"Vlastně za všechno můžu já. Když se v lese nedaleko odtud objevila rodina vlkodlaků, tak jsem na ně vyhlásil obrovskou štvanici. Oni byli rození vlkodlaci. Pořád ve stejné podobě. Vlčí muž, vlčí žena a dvě vlčí dětičky. On ovládal umění kouzel. Nikdy nám nic neudělali, ale přesto jsme je nemilosrdně stíhali. Nejprve jsme zabili malá vlčata. Jejich kňučení, když jsme je zahnali do kouta jejich domu mi pořád zní v uších." z mužova oka stekla křišťálově čistá slza "Potom jsme si počkali na rodiče. On se bránil a několik mých mužů zabil. Ona si sedla ke svým zmrzačeným, mrtvým dětem a vyla. Když si na ten srdcervoucí zvuk vzpomenu, běhá mi smrtelný mráz po zádech. Nevyla ale dlouho. Nijak se nebránila, takže byla pro moje vojáky snadným cílem. Jakmile vlkodlak, ochránce rodiny, spatřil svou ženu i obě děti ležet v krvi na zemi, odhodil meč a promluvil. Jeho hlas byl plný nenávisti, ledový jako mráz v dubnu, jenž zmrazí všechny poupátka mladých květinek, ale i kořeny starých dubů začne pomaličku sžírat. Proklel nás do podoby bytostí, které jsme krutě zmasakrovali. Nedopřál nám ale nic s radostí, které oni prožívali před naším příchodem. Měla nám zůstat jen nenávist a věčná touha po krvi, kdykoliv se slunce schová za obzor. Temnota noci nám vstupuje do srdcí a my toužíme jen po jediném - po vůni krve, ve které jsme si libovali tu noc, kdy jsme zabili dvě nevinné děti a jejich matku. Po úsvitu nám ledem zamražené srdce zase roztává a nám zůstane jen žal za naše skutky." Nolop skryl svou tvář v dlaních. Jeho tělem cloumaly žalostné vzlyky. Kromě nich se v místnosti neozývalo nic až do doby, kdy promluvil Nybiar: "Takže ty jsi taky vlkodlak." konstatoval "To já jsem ti včera večer zranil ruku, když ses dobýval do našeho pokoje."
Nolop přikývl.
"Ale kolik z vás je prokleto? Byl jste tam vy a kdo ještě?" zeptala se Zerpha. Nolop jakoby ji neslyšel, pokračoval ve svém vyprávění: "Nevěřili jsme jeho temným řečem a pronásledovali ho dál. Až do večera, kdy jsme se poprvé proměnili. Zastavili jsme se v pronásledovaní a začali hledat někoho, koho bychom ulovili. Zabili jsme nějaké děvče a ráno se stáhli zpět do města. Pochopili jsme, že prokletí nepostihlo jen nás, ale všechny naše sousedy."
"Celé město je plné vlkodlaků?" řekl nevěřícně Haroon.
"Pořádně jsme se tady opevnili, abychom neohrožovali nikoho cizího. Po každé noci opravujeme palisádu, aby se nikdo nedostal ven."
"A co, když někdo postaví něco, po čem vyleze nahoru, tak, jak to včera večer udělali vaši 'sousedé' do našeho pokoje?" zeptal se Nybiar.
"To by byla katastrofa!" vykřikl Nolop "Ještě to nikoho nenapadlo, tak můžeme jen doufat, že to nikoho ani nenapadne."
"Doufat nestačí, Nolope. Udělali jste co jste udělali, ale ten vlkodlak neměl právo proklít lidi, kteří ten den byli tady. Všechny ženy, děti a..."
"Hostinského." skočil Haroon Nybiarovy do řeči. elf pokračoval dál: "Víš, kde se teď nachází ten vlčí čaroděj, který vás proklel?"
"Ne, Nybiare. Nevím, kde je. Neublížíte mu."
"Nechci mu ublížit. Promluvím si s ním. Jedině on může kletbu zrušit."
"Prokleje i vás, nebo vás kousne."
"Kde je?"
"Copak nechcete svoje lidi vysvobodit?" řekla Zerpha.
"Chci, ale nechci nést zodpovědnost i za vaše životy!"
"Naše životy jsou jenom naše a nikdo tu nebude nic vyčítat."
"To potom řekni mému svědomí, Nybiare. Výčitky mou duši sžírají už teď. Co si myslíš, že přijde potom, co pošlu na smrt vás, kteří jste Kereforstu vždy jen pomáhaly?"
"Budeš mít výčitky svědomí." řekl Haroon "Ale zkus myslet i na jiné lidi než na sebe."
"Jenže vy nám nemůžete pomoct!"
"Nolope, řekni, kde je ten vlkodlak!?" řekl Nybiar výhružně.
"Nevím, kde je." odpověděl starosta.
"Nelži a vyklop to." Nybiar sáhl na rukojeť meče a povytáhl jej z pochvy.
"Naposledy ho viděli v jeskyni u Zeleného jezera, ale nechoďte tam. Moc vás prosím." Nolopův hlas zněl naprosto zoufale. Nybiar pustil meč a beze slova vyšel z domu.
"Nestrachuj se o nás, víme..." Haroon se odmlčel "Nybiar ví, co dělá."
"Je to pro vaše dobro." řekla Zerpha vlídně. Potom oba vyšli ze starostova domu a stejně jako elf šli k hostinci. Vběhli do svého pokoje a sbalili si věci. Ještě před západem slunce vyjeli z Kerefostu. Za hranicemi města se utábořili a strávili noc pod hvězdami. Z města se často ozývaly děsivé zvuky rozzuřených vlků, ale trojice byla přiliž unavená a všichni spali velice tvrdě. Ráno, když se probudili hned vyrazili na cestu k Zelenému jezeru.
"Víš, že jsi ve spěchu zapomněl zaplatit Fidarovi za jídlo?" zeptal se Haroon.
"Zaplatím až se tam vrátíme." řekl Nybiar "A to bude brzo."
Jeli lesem. Všude byly zelené stromy, které prosvětlovalo slunce. Ptáci zpívali a občas se mezi duby mihla srnka. Po dnu jízdy se kolem cesty začaly rýsovat skály. Teď musí skrz ně projet k jezeru a tam je vchod do jeskyně. Cesta ve skalách jim zabrala další půlden, protože často bloudili.
Vchod do jeskyně byl malý a úzký a proto s sebou nemohli vzít koně.
"Proč si je neuvážeme ke stromům?" zeptal se Haroon a pevně držel svého koně za otěže "Kdovíkam se zatoulají."
"Můžeme tam být dlouho, Haroone." řekla Zerpha.
"Nech ho jít, až budeš potřebovat, tak se vrátí." řekl Nybiar, potom si jen pro sebe zamumlal: "Snad."
Elf jako první vstoupil do jeskyně. Musel se hodně skrčit, aby se tam vůbec vešel.
"Musí to být malý vlkodlak, když tudy prolezl." řekl. Šel tmou a přidržoval se stěn. Na zemi byly obrovské kameny. Mezi nimi protékala studená voda. Po dlouhé době chůze do neznáma tmu začalo prosvětlovat mírné světlo. To pomalu sílilo. Když tři dobrodruzi došli do velké jeskyně, zjistili odkud světlo pochází. Místnost měla totiž hojně proděravělí strop. Jím sem teď pronikaly slabé paprsky zapadajícího světla. Na zemi se válelo několik kostí. Vzadu, u stěny jeskyně, se cosi krčilo.
"To bude on." řekl Nybiar a udělal pár kroků dopředu.
"Nepřibližujte se!" vykřikl vlčí muž vysokým hlasem.
"Nechceme vám ublížit." řekl Nybiar a zase popošel kousek k třesoucímu se muži.
"Nikdo nikdy nechce ublížit, ale vždycky to každý udělá!!!"
"Chceme vás jenom o něco požádat." řekl Haroon.
"Nejprve vás o něco požádám já." vlkodlak se začal pomalu zvedat ze země. Byl velice vychrtlí. Srst měl zbarvenou krví. Krví, která mu vytékala z mnoha ran, které měl. Na některých místech těla mu úplně chyběly chlupy. Obličej měl celý rozsápaný.
"Nechte mě v klidu zemřít." zašeptal vlkodlak a zřítil se k zemi. Dopadl kus od místa, kde ležel před chvíli. Nybiar si všiml mrtvého medvěda. Neviděl ho dřív, protože před ním byl vlkodlak.
"Poprali se." řekl Nybiar a rozběhl se k zraněnému muži. Ten se z posledních sil bránil.
"Nechte mě být, Proč jste sem vůbec chodili?!"
"Musíte zrušit kletbu, kterou jste seslal na Kereforstské obyvatele." řekl Nybiar snažil se ošetřit vlkodlakovy rány.
"Na ty si pamatuju." řekl vlčí muž "Ale nemusíte se bát. Nikdy jsem nebyl moc dobrý čaroděj. Abych pravdu řekl, vůbec jsem nečekal, že ta kletba bude fungovat. Až zemřu, všechna má kouzla se zlomí."
"To vás mám nechat jen tak zemřít?"
"Po ničem jiném už dlouho netoužím." vlkodlakovi z tlamy tekla krev. Nybiar si stoupl a díval se, jak z černého vlka na zemi pomalu prchá život. Potom se otočil ke svým druhům a dlouho tam stál. Vlkodlakem cloumaly smrtelné křeče.
...
"Nechtěl jsem, aby se tomu vlkodlakovi něco stalo." řekl Nybiar. Po východu z jeskyně našli své koně na téměř stejném místě kde je nechali. Uvnitř se totiž dlouho nezdrželi. Teď se vraceli zpátky do Kerefostu a měli dobrou zprávu pro tamní obyvatele.
"Vždycky se neděje to, co chceme." řekla Zerpha.
"Navíc takhle je to lepší i pro něj." řekl Haroon "On se totiž dlouho trápil. Bylo to na něm vidět."
"Byl zubožený a vychrtlý. Nemohl jsi mu pomoct."
"Já vím, ale stejně mě to trápí."
"Vždycky se snažíš všem pomoct, Nybiare, ale ne vždy je to možné." řekla Zerpha.
"A ne každý si to zaslouží." dodal Haroon.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama