Nemrtvá láska

6. května 2007 v 21:00 | Vallie |  Povídky ©
Solaura vyšla na nádvoří hradu a rozhlídla se kolem sebe. Nikde nikdo nebyl a to bylo dobře. Solaura se potřebovala ven dostat neviděna. Musela jít do ležení armády nemrtvých, aby zachránila celý Elledan od jisté zkázy. Šla dál a pořád se rozhlížela kolem, jestli neuvidí Wilida, který by se ji určitě snažil zastavit. Došla až do stájí, kde nasedla na koně. Když vyjížděla ven, uviděla Wilida. Pobídla koně aby jel rychleji. Mířila k bráně města. Wilid se rozběhl za ní."Solauro neblázni, oni tě zabijí!"
Solaura si Wilida nevšímala a rychle jela dál. Když vyjela z města, uviděla před sebou tábořiště nemrtvé armády. Přesně tam měla namířeno.
Postavy oživlých mrtvol se rychle blížily. Byly viditelně překvapení, že se nějaký živý tvor odvažuje vstoupit do jejich tábora. Když Solaura přijela až k nim, hrubě ji strhly z koně. Žena se snažila dopadnout na nohy, ale ostrá, bodavá, bolest v levém kotníku způsobila, že spadla na zem ke kostěným nohám nepřátel.

"Přijelo nám jídlo." zasmál se jeden z nemrtvých.
"Jsem Solaura Viktorie Danajová de Perion, váš pán mě..."
"Ztichni ženská, všecku radost zkazíš!" hrubě ji zvedl a odvedl k malému stanu. Tam prohodil pár slov se strážným a potom Solauru silně strčil dovnitř.
"Tady čekej!" zasyčel.
Solaura se namáhavě zvedla ze země a postavila se. Zraněná noha ji strašně bolela. Chvíli chodila po stanu a potom si sedla na zem, protože už nemohla tu bolest v noze snést. Podívala se na obvaz, kterým měla obvázanou nohu. Všimla si, že jím prosakuje krev. Utrhla si z šatů rukáv a uvázala ho na obvaz. Do stanu vstoupil vysoký, na první pohled normální, muž. Přišel k ní a podivně se jí podíval na ruce. Měla na nich krev.
"Vstaň a pojď za mnou." když promluvil, uviděla Solaura dlouhé špičaté zuby. Upír!"
Solaura upíra následovala. Šla pomalu a kulhala. Upír se k ním v jednom kuse otáčel a čekal na ni. Takhle došli až k největšímu stanu v táboře.
"Čekej!" řekl upír a vstoupil do stanu. Ze vnitř nebylo slyšet vůbec nic. Solaura se rozhlížela kolem. Všude byly nemrtví a hladově ji pozorovaly. Po chvíli ze stanu vyšel známí upír a naznačil jí, že má jít dovnitř. Solaura jej poslechla. Beze slova vešla dovnitř a hned u vchodu zůstala stát. Seděli tam dva muži. Jednomu viděla do tváře a ten druhý k ní seděl zády. Byli hodně zabraní do rozhovoru v podivné cizí řeči, kterou Solaura neznala, že si nové příchozí ani nevšimli. Podle zvýšených hlasů poznala, že se hádají. Ten, kterého Solaura viděla ze předu se po chvíli zvedl ze židle a naštvaně odešel. Druhý muž se za ním otočil a něco zavolal. Když Solaura uviděla jeho tvář, málem se skácela k zemi. Muž se na ni podíval a hned se zase otočil.
"Flavian? Co tady děláš?" zeptala se.
"Jak vidíš sedím a přemýšlím."
"A to budeš dělat jak dlouho? Nemyslíš, že bys mě měl něco vysvětlit?"
"To Ty bys mě mohla vysvětlit, co tady děláš. Na Wilidově hradě, hmmm?"
"Nech toho...."
"Já toho mám nechat? Jsem chvíli pryč a ty už chodíš za jiným mužem..."
Solaura se nestačila divit "Wilid se o mě do teď staral, zatímco ty sis hrál na mrtvého..."
"Na nic jsem si nehrál."
Solaura se zasmála. Flavian se postavil a šel k ní "Ani teď si na nic nehraju." Jakmile Solaura uviděla jeho ohromné špičáky, zatemnělo se jí před očima.
"Solauro, vzbuď se."
Solaura otevřela oči a uviděla Flavianův obličej. Ležel vedle ní na posteli a hladil jí po vlasech.
"Nešahej na mě." odvrátila se od něj.
"Neblázni, vždyť ti nic nedělám."
"Jak... jak se z tebe stalo... tohle to?"
"Ty nevíš, jak vznikají upíři? Jsi přece čarodějka..."
"Ale... vždyť normálně jsme tě pohřbili... nemohli se k tobě dostat."
"I přes to se ke mně dostali, Solauro."
"A proč?"
"Tím se netrap, Solauro, je to přece jedno, hlavní je, že jsme zase spolu."
Solaura se na něj podívala. Byl to on, Flavian. Její muž. Muž, kterého milovala. Uslyšela z venku hluk a vzpomněla si na Wilida a Elledan.
"A co Elledan? Slíbil jsi, že když vyjdu ven, stáhneš armádu."
"To jsem také udělal. Své sliby plním."
"A... a co teď se mnou budeš dělat?"
Flavian se zasmál "Co bych s tebou měl dělat?"
"Proč jsi chtěl, abych sem šla?"
"Jsi moje žena, Solauro. Je tak divné, že chci abys byla se mnou?" Jemně ji uchopil za tvář a otočil její hlavu tak, aby ji mohl políbit. V té chvíli do stanu vstoupil nějaký upír.
"Z hradu vyjelo pár jezdců a míří k nám, pane." řekl.
Flavian se usmál "až budeš vědět co chtějí, tak přijď říct."
Upír vyšel ze stanu.
"Nechceš jim ublížit, že ne?" řekla Solaura.
"To se uvidí podle toho co budou chtít."
"Cože?"
Upír se zasmál "Jen se uklidni, Solauro. Pročpak ti na nich vůbec tak záleží?"
"Wilid mě zachránil život a..."
"Wilid, Wilid, Wilid! Už o něm prosím nemluv, ano?"
"A o čem mám mluvit?"
"Třeba o našem synovi."
"O našem synovi?" řekla překvapeně Solaura.
"Ano, čekala jsi přece dítě, tak kde je?"
"Můj bože..."
"Co se stalo?"
"Když... když jsem utíkala z Damasu, tak mě ... přepadli a... a zmlátili a ... a já..."
"Potratila's."
"Tam mě našel Wilid a postar..."
"Říkal jsem ti, ať o něm nemluvíš!" řekl zvýšeným hlasem. Vstal z postele.
Do stanu opět vstoupil upír co před tím "Ta skupinka z Elledanu už dorazila sem, pane."
"A co chtějí?"
"Jejich velitel žádá propuštění paní Danarové de Perion."
"Jejich velitel? Není to samotný král?"
"Ano, pane, je."
"Ten má troufalost." zasmál se Flavian.
"Flaviane, prosím..."
"Zajměte je."
"Flaviane!"
"A moc jim neubližujte. Potom začněte pomalu balit, se západem slunce vyrážíme do Azeramu."
"Ano, pane." řekl upír a odešel.
"Neubližuj mu, Flaviane, prosím."
"To ti za tu dobu tolik přirostl k srdci?"
"Ale Flaviane..."
"Zvláště za těch nocí, co jsi s nim strávil, viď?"
"Nech toho..."
"Ty přestaň zatloukat, Solauro. O všem vím."
"Byl jsi dlouho pryč, tak co?"
"Zas tak dlouho jsem pryč nebyl."
"Pomohl mi a... sblížili jsme se."
"Sblížili jste se a až moc! Nezapomínej, že jsi stále moje žena."
"Ne, Flaviane. Za těchto okolností jsem tvoje vdova. Věř mi, že bych dala cokoliv, abych mohla být zase s tebou, aby se nic nestalo a všechno bylo tak hezké jako dřív, ale to se nikdy nestane. Ty jsi mrtvý a mrtvý budeš už navždycky."
"Ano, já pořád budu mrtvý, ale s tvým životem by se dalo něco dělat..."
Solaura se na Flaviana tázavě podívala. Flavian se k ní přiblížil a konečně ji políbil.
"Pojď, miláčku, už musíme jet." řekl Flavian, chytil Solauru za ruku a vyvedl ji ven ze stanu. Před stanem stál jeden z upírů, kterému Flavian řekl: "Přiveďte sem vězně. My dva" ukázal na sebe a Solauru "a pár upírů pojedeme napřed. Vy ostatní to tu všechno sklidíte. Sejdeme se v Azeramu." Upír souhlasně přikývl a šel pro vězně.
"Mezi těmi vězni bude i Wilid?" zeptala se Solaura.
"Asi ano."
"A na kom si smlsneme jako prvním?"
"Už jsi jednoho člověka měla, lásko, nesmíš to přehánět."
"Škoda."
Upíři začali přivádět koně a vězně. Mezi prvními vězni byl i Wilid. Když uviděl Solauru, snažil se vytrhnout strážím a běžet k ní. Vytrhnout strážnému se mu povedlo, ale když se přibližoval k Solauře, vedle stojící Flavian jej srazil k zemi.
"Pořádně je hlídejte." řekl Flavian strážným.
Wilid chtěl utéct, zabít všechny upíry kolem a osvobodit Solauru. Hlavně osvobodit milovanou Solauru.
"Solauro, použij magii, můžeš nás osvobodit!" volal Wilid. Solaura nic neudělala. Stála tam, držela se Flavianovy ruky a smála se. Wilid uviděl její dlouhé, špičaté zuby.
"Neee! Solauro, co ti to udělal?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | Web | 14. srpna 2007 v 15:41 | Reagovat

to bylo naaaaaadherny! vazne nemam slov!

2 Vallie Vallie | Web | 14. srpna 2007 v 16:45 | Reagovat

Děkuji, děkuji:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama